Víra v životě Adolpha Kolpinga

Modlitba v životě Adolpha Kolpinga

Adolph Kolping byl zbožným a neúnavným mužem modlitby. Sílu k životu a práci čerpal právě z ní. Znovu musíme citovat jeho vyznání modlitbě: "Naplněn přesvědčením, že ani jeden vlas nespadne z našich hlav bez vůle Otce na nebesích, věřím v sílu modlitby." Pro Kolpinga bylo samozřejmé se rozhodovat a řešit otázky každodenního života s pomocí modlitby - to znamená v rozhovoru s Bohem. Jeho modlitby se ale neomezovaly pouze na jeho život a dílo, ale patřily především druhým.

V jím psaných dopisech nikdy nechyběla prosba a zároveň slib modlitby. Do svých modliteb zahrnoval samozřejmě i Pannu Marii - Matku Boží: "Modlete se k Panně Marii, Matka pomůže dobrou radou víc, než si myslíme."

Jeho víra v Boha

Kolpingovo přesvědčivé vyznání, jeho neochvějná víra v Boha a jeho modlitby byly základem pro jeho osobní duchovní život a stejně tak pro jeho kněžské a sociální poslání. Upřímně věřil v prozřetelnost Boha a Boží pomoc.

Jeho apoštolská práce byla podepřena hlubokou vírou, že Bůh nikoho neopustí, a že Kolpingovo dílo spočívá zcela v jeho rukou. K tomu řekl: "Kdo má poctivou vůli, tomu Bůh pomůže." Kolping vyjadřoval stále přesvědčení, že Bůh lidi nikdy neopustí a že jeho naděje spočívá v něm. Tato pevná víra v Boha mu dala odvahu a sílu jít svou cestou, která však nebyla oproštěna od těžkostí a problémů.

Kolping nenechal nikoho na pochybách, že člověk si milost Boží musí zasloužit, když chce dosáhnout spásy své i druhých. V tomto smyslu nás vyzval: "Kdo stojí za Bohem, toho on nenechá nikdy padnout. Kdo ale hledá sám sebe, o tom Bůh nechce nic vědět a tomu pak nepomohou žádné pozemské věci."

Víra v Boha je také do jisté míry klíčem k plnění povinností křesťana. Tato víra je proto opodstatněná, když vlastní vůle a jednání bude pochopeno také jako realizace vůle Boží.

Adolph Kolping nikdy neztratil víru v Boha, ani v těch nejhorších hodinách, hořkých zklamáních, ani v prohrách. Jeho heslem bylo: "Kdo činí dobro ve víře v Boha, má dvojnásobnou odvahu. Odvaha roste vždy se srdcem a srdce roste s každým dobrým skutkem". Bez této odvahy, která je spojena s vírou v Boha, by Kolping své dílo nikdy nevybudoval.

Nepolekal se žádné těžkosti, i když nepříjemnosti a starosti v jeho životě opravdu nechyběly. O tom svědčí jeho deníky, dopisy a jiné písemnosti.

Díky důvěře, založené na víře v Boha, nám Kolping dal velkolepý příklad, jak se vypořádat s těžkostmi a strastmi života. "Pro Boha, s Bohem a ve víře v Boha!" - toto byla zásada jeho života nejprve jako řemeslníka a později kněze, duchovního, sociálního pedagoga a sociálního reformátora. Proto je také jeho život postaven na výroku: "Deus providebit" - "Bůh se stará". Nemohlo by to být také návodem pro každého?

Jeho láska k Bohu a k bližnímu

Dle Kolpingova názoru nese křesťan odpovědnost nejen sám za sebe, ale také za své bližní a za svět, ve kterém žije. Víra v Boha pro něj proto znamenala plnění dvou hlavních přikázání: " ,Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou duší.' To je největší a první přikázání.

Druhé je podobné: ,Miluj svého bližního, jako sám sebe'" (Mt 22,37-39). Láska k bližnímu je pro Kolpinga nutným důsledkem lásky k Bohu. V lásce k bližnímu viděl proto sociální povinnost, neboť jemu nešlo jen o věčnou spásu lidí, ale šlo mu i o jejich pozemské potřeby.

Živé křesťanství se podle Kolpinga nenaplňuje pouze účastí na křesťanském životě. Musí se zvláště prokázat v aktivní lásce k bližnímu. Proto vytvořil program pro spolek tovaryšů pod heslem: "Skutečná láska hojí všechny rány, pouhá slova množí jen bolest."

Na základě tohoto přístupu Kolping vždy zdůrazňoval povinnost jednotlivce převzít v rámci možností odpovědnost za celek a ostatní lidi. Tím nám dal mnoho osobních příkladů. Během jeho školních let v Kolíně ošetřoval jednoho bývalého tovaryše, který onemocněl neštovicemi, bez ohledu na své zdraví či školní povinnosti. Nejhezčí příklad jeho lásky k bližním poskytl během epidemie cholery v roce 1849 v Kolíně. Od července do listopadu byl ve dne v noci v nemocnici, aby se věnoval utěšování umírajících. Na výtky svých přátel reagoval tím, že nemocní jsou přece jeho bližními.

Starost o bližní je jednou z hlavních vlastností osobnosti Adolpha Kolpinga. Kde bylo zapotřebí pomoci, tam ji vždy poskytl. Proto bychom si z něho měli vzít příklad a vzít si k srdci jeho výrok: "Křesťanství nejsou žádná prázdná slova, ale živý děj. Žijme křesťanství mezi sebou poctivě, konejme společně dobro, pomáhejme ostatním, chraňme ostatní před zlem a pak bude lépe na světě."


Kolpingova láska k církvi

Středem života Adolpha Kolpinga nebyla politika, pedagogika, ani kultura, ale církev a její poslání hlásat dobro všem lidem. Jeho myšlení, cítění a práce v církvi a pro církev byly v Kolpingově životě směrodatné.

Církev je dle Kolpinga garantem pořádku v sociálně vyvážené společnosti. A když liberalismus církvi upírá toto právo a rozvíjí jiné "humánnější představy", Kolping s ním vášnivě bojuje.

Láska k církvi byla v Kolpingově životě a díle zřejmá. Kardinál Höffner viděl v Kolpingovi významného duchovního19. století, protože ukázal církvi "cestu sociálně angažovaného duchovního". Z vděčnosti proto obdržel od papeže Pia IX. drahocenné mešní roucho, které je dnes uschováno v Minoritském chrámu v Kolíně nad Rýnem.


Kolpingova sociální angažovanost

Politické zvraty a sociální bída v době života Adolpha Kolpinga byly podle něho příčinou ztráty etických principů a náboženských hodnot.

Víra byla pro Kolpinga předpokladem k řešení sociálních problémů a základem pro jeho praktické životní konání bylo desatero přikázání.

Při řešení sociálních otázek Kolping nemyslel pouze na materiální statky, ale také na věci s duchovní hodnotou. Chtěl se podílet i na obnově církve i společnosti. Říkal, že křesťanství musí do lidských životů vnést ducha, ale i realitu.

Kolping se při řešení sociálních problémů neobracel pouze na politiky, ale obracel se na všechny občany: "Každý občan státu má povinnost, v rámci svých sil, napomoci nastolení pořádku, práva a zákona …a snažit se vymítit zlo."